Dosud zde není žádný komentář.
Pokud budeme přemýšlet o člověku jako o tvoru, který je do určité míry a svým způsobem schopen pozorovat, analyzovat a interpertovat Vesmír, pak je jisté, že v tuto chvíli on přestává býti teologickou kategorií, tedy přestává býti božským zplozencem. Člověk, jenž přežívá na úkor ostatních a nepodléhá sebeklamu křesťanské moralistiky, se nemusí zabývat ani svým svědomím. Svědomím jakožto násilně vnuknutou ideou náboženské mystiky.
Připusťme, že duše člověka je ve své podstatě nadrozměrná, nebo chceme-li, nekonečně rozměrná. Stejně tak Vesmír, jehož jsme součástí. My jsme však v naší trojrozměrné omezenosti schopni vnímat pouze náš trojrozměrný časoprostor. Tak se nám jeví i Vesmír. Přitom se připouští, že sám Vesmír je nekonečně rozměrný. Jestliže jsme tedy sebepoznáním Vesmíru, nepochybně jej můžeme zkoumat i z pohledu vyššího bytí. To znamená, když naše duše opustí trojrozměrné tělo, dostane se do časoprostoru nekonečného bytí, než je shopna existovat v časoprostoru vyššího řádu. V tu chvíli je schopna poznávat mnohem širší obrysy makrokosma samého, neboť vnímá více než tři rozměry.
Když se budeme zabývat člověkem jako božským produktem, pak můžeme říci, že v tom případě jsme výsledkem nepodařeného experimentu. Bůh dal člověku možnost se rozhodovat a mít vlastní vůli (viz Adam a Eva a had s jablkem). Pak když člověk svou vůli vyřkl (touha po poznání), bůh člověka sobecky vykopl na Zem, kde údajně vládne ďábel. Pak se nemůže divit, že ze své pozice není schopen zasahovat do dění na světě a jen bezmocně kouká, co že mezi sebou s naším domovem provádíme. Pokud budeme takto myslet, zjistíme, že boží záměr byl v sobecký a že záměr Vesmíru, který by nás stvořil k tomu, aby poznal sám sebe, byl mnohem ušlechtilejší.
Položme si otázku - mohl by bůh existovat bez člověka? Pravděpodobně ne, protože člověk je jediným zvířetem na Zemi, který je schopen pro něco tak imaginárního nejen žít ale i zabíjet. Dnes se člověk bez boha obejde, ale nikoliv bůh bez člověka. Kdo jiný by v něj věřil? A jsme zpět u otázky stvoření. Pokud tedy bůh chtěl stvořit člověka k obrazu svému, tak ho stvořil jen proto, aby jemu samému měl kdo poklonkovat, uctívat ho a modlit se k němu. My zatím máme za úkol Vesmír pozorovat, zkoumat, hodnotit a shromažďovat o něm informace, ale zatím se k němu nemusíme modlit. Stejně tak můžeme předpovědět apokalypsu. Až nasbíráme dostatek informací o fenoménu Vesmír, pak teprve nás Vesmír zničí sám. A ne bůh, ani ďábel, ale sám Vesmír prostřednictvím zeměkoule jako jedinečného živoucího organismu, na němž jsme jen sprostými parazity.
Zde nalézáme podstatu samotné filosofie a jádro Wittgensteinova filosofování. Člověk není odpověden žádné imaginární síle. Jen sám si určí, jakým způsobem bude žít. Jestli překoná zhovadilý kategorický mravní imperativ a bude silný, nebo jestli přijme teorii pokory a bude živořit jako bezcenný tvor jak pro Vesmír, tak pro společnost. A také se člověk může rozhodnout, bude-li dobrým nebo špatným, neboť pouze dobrý člověk může dosáhnout vytouženého de Chardinovského bodu Omega - Království nebeského. Záleží totiž jenom na nás. Zatím existujeme v tomto světě, v tomto časoprostoru. Ten je jsoucnem našeho bytí. A jaké jsoucno si utvoříme, to neovlivní ani bůh, ani ďábel, jen člověk sám.
P. S. Podstatou filosofie je vždycky pochybnost. Ta pochybnost je u filosofa vždy, pořád a na každém místě, i když ji nemusí otevřeně dávat najevo.
