Když se tak bavím s lidmi okolo sebe, často se mě ptají, jaký názor jako filosof mám na existenci lidské duše. Odpovím jim, že tato odpověď je na rozsáhlou filosofickou rozpravu. Zde mám prostor nastínit některé teze, které jsou určující i pro mé přesvědčení.

Už doktor Solfernus v nám známé pohádce řekl - Duše? Co je duše? Změřiti nelze, zvážiti nemůžeš, chutná nemastně, neslaně, nevydává vůně ani smradu. Mohu vás ujistit, pane Kabát, že lidská duše je mnohem míň než rybí měchýř.

Tím v podstatě citoval výrok německého pozitivisty Ludwiga Feuerbacha. Jenomže my se na duši nemusíme dívat pouze jako na konkrétní jednotku. Řekněme, že duše je jednotka ryze abstraktní, nelze si ji tedy představit, nelze ji uchopit. Přesto můžeme dokázat, že existuje, ač jenom jako filosofická podstata existence. Proč? Protože už pochybování o tom, jestli máme duši je duševním úkonem!

Je samozřejmé, že duše nemůže býti brána jako nějaký objekt existující okolo nás. Existenci vztahu duše k člověku bych přirovnal k existenci ducha svatého ve vztahu k bohu. Tedy duše, že je určitá životní síla, která nám umožňuje existenci na světě. Duševní bytí je ovlivněno bytím ve trojrozměrném světě. Tedy fyzično (tělo) omezuje duši už jenom ve svém působení. Zde navazuji opět na předchozí články. Pokud duši budeme brát jako existenční sílu člověka, pak můžeme prohlásit, že je nekonečně rozměrná stejně jako vesmír a jen fyzično ji omezuje do prostoru, ve kterém právě jest. Pokud bychom v sobě neměli duši, ve své podstatě bychom nemohli ani rozumově a filosoficky existovat. Dá se říct, že bychom nemohli existovat ani biologicky. Čistě teoreticky. Kdybychom utvořili člověka přesně podle všech chemických kritérií, mohli bychom jej oživit? Asi ne, protože by nám chyběla duše, jako hybná síla bytí samotného člověka. Zde jsme u otázky. Mají ostatní živé organismy duši?

Můžeme říci, že ano. Ale právě proto, že jako lidé jsme jedinými tvory v nám známém vesmíru s jistou formou inteligence, tak zvířecí duše je omezena ještě více biologickou podstatou (tělem, resp. velikostí mozku). Právě duše, která obývá člověka, se mohla tak plně rozvinout, že mu vtiskla charakteristický ráz vzorců chování v určitých situacích, které vedou (v dobrém i špatném slova smyslu) k myšlence, že lidská duše je vyvinutější než zvířecí. Dalo by se poukázat na to, že právě duše povyšuje člověka nad zvíře ve formě SUPER EGO. Ale na druhou stranu - vyvinutější duše je zároveň zdrojem jisté fyziologické degenerace.

Email (nebude zveřejněn)

Jméno

Titul

Komentář
 zbývá znaků

Poslat