Stále více jedinců se snaží navrátit se ke kořenům podstaty bytí člověka na této planetě, a tak se požadují nejrůznější informace z nejrůznějšího prostředí. V následujícím článku si povíme něco o jednom z filosofických směrů, jenž zásadně ovlivnil světové filosofické myšlení 2. poloviny 20. století.

Existencialismus jako směr

Pokud hovoříme o existencialismu, musíme jej vymezit jako filosofický a literární směr vznikající po první světové válce v Německu. Francouzští představitelé především existencialismus interpretovali ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se stal velice populární a lze říci i módní filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění jeho myšlenek.

Filosofie

Filosofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, přičemž navazuje na některé myšlenky Fridricha Nietzscheho, luteránského myslitele Sörena Kierkegaarda, Edmunda Husserla a Martina Heideggera, který k tomuto směru někdy bývá řazen (ostatně proč by nebyl, když je zakladatelem německého směru!).

Člověk existuje jako jedna z položek v prostoru a čase a snaží se poznat sám sebe během této doby, protože existence v každém čase a prostoru směřuje k jistému konci (v našem světě ke smrti).

Základní rysy

Velké osobnosti existencialismu neměly jednotné názory, některé myšlenky si i protiřečí, jiné se vzájemně vylučují, proto lze říci, že v existencialismu lze rozlišit několik základních proudů. Tyto proudy uznávaly některé společné myšlenky a cíle, ale ani o nich nelze tvrdit, že by byly vykládány jednoznačně. Východiskem zde byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk bez vazeb, soustředěný na své vnitřní "já" (bytí), plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti. V takové "nicotě" se potom člověk pokouší překonat své zoufalství, dobírá se sebepoznání a sebereality, volí si svými činy své bytí jako svobodu, protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí (jsoucno). Existencialistické filosofické názory jsou poměrně pesimistické. Zabývaly se tezemi, že
- existence předchází podstatu (E. Husserl)
- čas je rozhodujíci pro existenci pouze v našem časovém proudu během naší existence na zemi, po smrti ztrácí vnímání času smysl (M. Heidegger).

Byl kladen velký důraz na aktivitu vůči budoucnosti a sobě, tím byla popřena existence Boha a tím i křesťanské morálky (viz Nietzsche). Lidská existence od prvního bytí na této Zemi směřuje ke smrti, což je jediná jistota, které podřizujeme veškeré naše jednání, a proto se snažíme této skutečnosti „vyhovět“ svým podvědomým očekáváním smrti. Člověk je prakticky donucen (odsouzen) ke svobodě, musí stále mezi něčím volit a vybírat. Pavel Reichart, přiklánějící se výrazně ve svých názorech k existencialismu, ve své rigorózní práci píše: „Člověk tedy nežije v reálném světě, nýbrž v iluzi, kterou si prostřednictvím svého vědomí o světě vytvoří (iluze jsoucna – subjektivní jsoucno). Daná iluze je přímo podřízena času předpokládané délky bytí v tomto časoprostoru a očekávanému odchodu z tohoto světa, a proto objektivní jsoucno ve své podstatě neexistuje (str. 33, kapitola Objektivní jsoucno jako iluze). Nejistí jedinci se od odpovědnosti za sebe samého odloučí tím, že část odpovědnosti za svou existenci (bytí) a za své pozitivní i negativní jednání předají vyšší moci, symbolicky interpretované nebo zastupované imaginární osobou (tedy bohu i jeho protějšku). Základní otázky jsou, jestli by diskutované imaginární osoby mohly existovat bez člověka a jaký mají smysl ve vztahu k existenci v rámci prostoru a času (str. 58 – 64, kapitola Existence fenoménů jako základ iluze).“

Ve svých spisech se existencialisté zabývali především otázkami existence (jak logické!) člověka a rozvinuli myšlenky společné pro všechny proudy spojené s tímto hnutím. Existenci považovali za velice individuální stav, který lze přisoudit pouze člověku a kterou nelze odvodit z ničeho vyššího. Člověk se tedy teprve musí člověkem stát v pravém slova smyslu, nelze jej vysvětlit věčnými, předem formujícími kategoriemi, nelze člověka omezit osudem.

V existencialismu dochází ke zdůraznění lidské aktivity, svobody, s ní spojené absolutní odpovědnosti za své rozhodování a konání (viz výše). Tento prvek existencialismus dovedl do skutečně absurdních rozměrů tím, že kladl důraz na mezní situace (úzkost). Časté jsou též nezvyklé, provokativní a asociální reakce na některé společenské situace, protože člověk ve své existenci NESMÍ BÝT POUTÁN  nicotnými monádami (a limonádami) společenských konvencí. Z těchto myšlenek vyplynula závislost bytí na čase, která je velmi důležitá.

Obecný závěr

Existencialismus výrazně ovlivnila literatura, některé myšlenky přímo pocházejí z ruské literatury (F. M. Dostojevskij). Zajímavé je i ovlivnění Franzem Kafkou (jeho povídkou Proměna, ve které se člověk promění v brouka a poté je zavržen společností).

Existuje mnoho způsobů, jak lze dělit existencialismus. Obvyklé je dělení podle země (francouzský, německý apod.). Dále můžeme existencialismus dělit na:

teistický (křesťanský) – menšinový (téměř se neprosadil) - vznikl ve Francii, opírá se o tezi, že lidská existence a lidské jednání je vlastně jednáním božím (viz fenomenologie) a člověk není samostatnou existující jednotkou, ale bohem sám o sobě (představitelé Gabriel Marcel, Karl Jaspers).

ateistický – tento směr vyznávali nejznámější představitelé – vychází z myšlenky, že veškerá existence je věčným koloběhem událostí v závislosti na prostoru a čase bez determinací jakýchkoliv nevysvětlitelných sil, (představité Albert. Camus, Jean Paul Sartre, Martin Heidegger).

Osobnosti

Pokud budeme hledat osobnosti existancialismu, nemůžeme opomenout následující filosofy: Simone de Beauvoir, Henri Bergson, Karl Jaspers, Hans Jonas, Walter Kaufmann, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre, Max Stirner. Samozřejmě nezapomeneme na spisovatele Alberta Camuse, Jana Čepa, Andrého Gidea, Henrika Ibsena, Franze Kafku, Nikose Kazantzakise, Raymonda Queneau, Borise Viana a další osobnosti, které třeba nebyly tak významné, ale na společné myšlence existencialismu se podíleli.

Email (nebude zveřejněn)

Jméno

Titul

Komentář
 zbývá znaků

Poslat