Pierre Teilhard de Chardin

Smysl a pozitivní hodnota utrpení

Z povahy nemoci jako takové plyne, že nemocní mívají dojem, že jsou na světě k ničemu nebo dokonce na obtíž. Skoro nevyhnutelně se musejí domnívat, že jsou ve velkém proudu života odhozeni na okraj všeho, co pracuje a co se pohybuje, a to prostě proto, že neměli štěstí. Jako by jejich stav neměl žádný smysl. Řeklo by se, že jsou odsouzeni k nečinnosti uprostřed všeobecné aktivity.

Následující poznámky by chtěly přispět k rozptýlení těchto chmurných představ a ukázat, jak se z jistého dobře obhajitelného hlediska jeví místo a účinnost utrpení v celku stavby světa - a to i světa viditelného.

Stavba světa

Začněme tím, že svět se staví. To je ta nejzákladnější pravda, kterou je třeba nejdříve pochopit; pochopit tak dobře, že se stane trvalou a jaksi přirozenou formou našeho myšlení. Na první pohled by se mohlo zdát, že pouhá náhoda či přinejmenším libovůle určuje místa jednotlivých bytostí a jejich osudů na povrchu Země. Skoro bychom se mohli domnívat, že každý z nás se mohl stejně dobře narodit dříve či později, tu nebo tam, jako šťastný či méně šťastný člověk. Jako by vesmír od začátku až do konce svých dějin tvořil v čase a prostoru jakýsi rozlehlý záhon, kde zahradník přesazuje květiny jak se zlíbí.

Zdá se však, že tato představa není správná. Čím víc o tom člověk přemýšlí, opíraje se o všechno, čemu nás může věda, filosofie a náboženství, každé po své vlastní linii, naučit, tím víc dospívá k přesvědčení, že svět nelze přirovnávat ke svazku uměle naskládaných prvků, nýbrž k organické soustavě, proniknuté mohutným pohybem růstu, který je této soustavě vlastní. Zdá se, že v běhu staletí se kolem nás opravdu uskutečňuje jakýsi plán. Ve vesmíru se něco děje, něco je v sázce, co bude nejlépe přirovnat k těhotenství a narození: k narození duchovní skutečnosti, kterou tvoří duše, a to z hmoty, kterou duše strhují s sebou. Skrze lidské aktivity a pod jejich ochranou se pracně vytváří, uvolňuje a pročisťuje nová Země. Ne, nejsme uvitá kytice, jsme listy a květy velkého stromu, kde se všechno objevuje ve svůj čas a na svém místě, jak roste a jak to vyžaduje celek.

Smysl utrpení

Mohlo by se zdát, že toto pojetí světa jako růstu je sice důmyslné, ale abstraktní. Ve skutečnosti má řadu závažných a praktických důsledků. Nemíří totiž k ničemu menšímu, než k obnovení představ, které jsme si vytvořili, představ o hodnotě osobního lidského úsilí (k němuž přibývá celé vesmírné dílo, s nímž je toto úsilí solidární); i představ o ceně individuálního lidského trápení (což jediné nás teď bude zajímat). Vraťme se ke srovnání s kyticí a stromem a vysvětleme poněkud tento poslední bod. V kytici působí nedokonalé, "trpící" květy nečekaně a podivně, neboť byly natrhány každý zvlášť a uměle sestaveny v celek. Naproti tomu na stromě, který musel zápasit s vnitřními překážkami svého vývoje a vnějšími nehodami nečasu a bouří, jsou zlámané větve, potrhané listy a uschlé, neduživé, zvadlé květy "zcela namístě": jsou svědectvím více či méně obtížných podmínek, za nichž rostl strom, který je nese.

Podobně by bylo velmi obtížné vysvětlit přítomnost jedinců, tak bolestně omezených ve svých možnostech a ve svém rozvoji, v rámci vesmíru, v němž by každý tvor byl malým, uzavřeným celkem, který tu má být jen sám pro sebe a který lze teoreticky kamkoli libovolně přestavit. Proč ta ničím nezasloužená nerovnost, nezasloužená omezení? ... Je-li naopak svět dílem, které se právě teď vydobývá, jsme-li při narození skutečně vrženi doprostřed bitvy - pak lze snad nahlédnout, že pro úspěch celého vesmírného úsilí, v němž jsme zároveň spolupracovníky i sázkou, o níž jde, je přítomnost utrpení něčím nevyhnutelným.

Svět, jak se nám zkušenostně jeví na naší úrovni pohledu, je nesmírné tápání, nesmírné hledání, nesmírný útok. Každý pokrok, k němuž v něm dochází, je možný jen za cenu mnoha neúspěchů a mnoha zranění. Všichni trpící, ať patří ke kterémukoli druhu, jsou výrazem této tvrdé, ale vznešené podmínky. Nejsou to bezcenné a umenšené prvky, jsou to prostě ti, kteří platí za postup a vítězství všech. Jsou to padlí na "poli cti".

Pozitivní hodnota utrpení

Udělejme další krok. Uvnitř tohoto celkového subjektu, tvořeného zároveň všemi lidmi a podřízeného Kristu v "mystickém těle", je, jak říká sv. Pavel, řada různých funkcí, různých orgánů. Která část by mohla být zvlášť pověřena sublimováním a spiritualizováním obecné práce na postupu a dobývání? Lidé kontemplace a "oranti", ti, kteří se modlí; ale zcela jistě také nemocní a ti, kteří trpí. Samou svou situací je trpící člověk jakoby vyháněn ze sebe ven, nucen stěhovat se z přítomných forem života. Není tím ovšem už předurčen, vyvolen pro tu práci, kterou se svět má pozvedat nad bezprostřední užívání, za světlem, které je stále výš? Trpícím lidem přísluší, aby výslovněji a čistěji než ostatní mířili k tomu, co je božské; aby se starali o dýchání pro své bratry, kteří pracují jako horníci v hlubinách hmoty. A tak právě těm, kteří ve svém oslabeném těle nesou váhu světa v pohybu, dává prozřetelnost jako odměnou být nejaktivnějšími činiteli tohoto pokroku, který je zdánlivě obětoval a drtil.

Důsledek: "obrácení" utrpení světa

Jsou-li tyto postřehy správné, je nemocný člověk ve své zdánlivé nečinnosti postaven před jeden z nejkrásnějších lidských úkolů. Samozřejmě se musí stále a všemi možnými prostředky snažit o zlepšení svého stavu, o uzdravení. Samozřejmě má využívat sil, které mu zůstaly, k těm formám práce, z nichž ho nemoc nevyřazuje, a které často bývají mimořádně plodné. Křesťanské odevzdání je ve skutečnosti pravým opakem kapitulace. Jakmile se však nemocný o tuto rezistenci proti zlu již postaral, měl by pochopit, že právě v té míře, jak je nemocen, připadá mu splnit úkol, v němž ho nikdo nemůže nahradit: úkol spolupůsobit na proměně (mohli bychom také říci "obrácení") lidského utrpení.

Lidské utrpení, totalita utrpení rozptýleného v každém okamžiku po celé Zemi - to je nesmírný oceán. Co však tuto masu tvoří? Jsou to snad temnoty, zející mezery a odpad? Ne, opakujeme znovu, je to možná energie. V utrpení je skryta vzestupná síla světa v mimořádné intenzitě. Celý problém spočívá v tom, uvolnit ji, dát jí vědomí toho, co znamená, a toho, co může. Jaký obrovský skok by svět musel udělat k Bohu, kdyby všichni nemocní obrátili svá trápení ve společnou touhu, aby království boží rychle zrálo skrze dobývání a organizaci Země. Všichni trpící, spojeni k tomu, aby se utrpení světa stalo jediným velkým aktem vědomí, sublimace a sjednocení - nebyla by to jedna z nejvyšších forem, jakých může před našima očima nabýt tajemné dílo stvoření?

A nebylo by tomu tak právě proto, že v pohledu křesťanu se stvoření dovršuje v utrpení Ježíšově? V kříži možná nevidíme než individuální utrpení a akt odpykávání, shlazení vin. Tvořivá moc této smrti nám uniká. Podívejme se šířeji a zpozorujeme, že kříž je symbol a ohnisko akce, jejíž intenzitu nelze vyslovit. Ani z čistě pozemského hlediska, ovšem plně pochopeného, není ukřižovaný Ježíš ztracen či poražen. Je naopak tím, který nese tíži a strhuje stále výš, směrem k Bohu, všechny pokroky vesmíru. I to bychom měli dělat jako on, abychom s ním byli sjednoceni celou svou existencí.

Vyňato z "Bolest a naděje" - Deset esejů o osobním zrání, Vyšehrad 1992, Praha.

Email (nebude zveřejněn)

Jméno

Titul

Komentář
 zbývá znaků

Poslat