Vždy, když mě potká kterýkoliv jedinec pohybující se v mém okolí, dojde řeč na téma myšlení a filosofie. I na těchto stránkách nalezneme mnoho článků a písemných materiálů týkajících se filosofie (záměrně nepíšu FILOZOFIE!). Proto považuji za legitimní zabývat se tímto termínem v následujícím článku.

Co je filosofie?

FÍLEIN: myslet, vědět, poznat, moudrost, myšlení, vědění.

SÓPHIA: milovat, touha, láska, obdiv.

FÍLEIN + SÓPHIA = FÍLEOSSOPHIA (tedy FILOSOFIE, nikoliv FILOZOFIE! Nejde o žádný -izmus!!!)

Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Exaktní vědy se omezují na skutečnosti, jež lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti - například co je věda, co je to pravda, nebo proč se nemá lhát. Od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, musí se oprostit od emocí a subjektivních náhledů, každé své tvrzení musí umět interpretací obhájit, vysvětlit proč říká to, co říká.

Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví. V dané společnosti se přijímají jako autorita. Na skutečnosti, které interpretují, se nelze zeptat "proč?". Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí. Která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. Kr. nový způsob hledání či "touhy po moudrosti" (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a - jak říká Descartes - "mezi lidi nejlépe rozdělen". Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: "Je to opravdu tak? A proč?". Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.

Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o "filosofii" ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.

Filosofická metoda

Na rozdíl od jednotlivých empirických věd, které se zpravidla vymezují také svou specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou apod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filosofické myšlení má např.:

• vytvářet a používat pevné pojmy
• každé cizí tvrzení podrobit kritice
• každé vlastní být schopno racionálně zdůvodnit
• každé tvrzení oprostit od subjektivních hodnocení a pohledů - používat asociativní postupy bez emocí (pozn. editor: sine ira et studio)

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu.

Filosofie nedělá experimenty a neměří. Snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat - někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit - proto říká Hegel, že "Minervina sova létá za soumraku". Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku. Záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla, například Platónova, Nietzscheova, Sartreova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly (Husserl a EPOCHÉ), většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický a symbolický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální. Britský filosof Whitehead dokonce napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky "vyřešil"; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.

Email (nebude zveřejněn)

Jméno

Titul

Komentář
 zbývá znaků

Poslat